Josef Karel Šlejhar VRAŽDĚNÍ

Kontroverzní román Vraždění, který Šlejhar začal psát na přelomu století, vyšel knižně roku 1910.

Tyto „dokumenty z pobytu na vsi“ vyvolaly vlnu nevole a odporu zejména v podkrkonošské obci Dolní Kalná, kde spisovatel několik let hospodařil a jejíž obyvatelé se v zobrazených postavách a událostech poznávali. Mozaikovitě uspořádaný děj románu se odehrává během půl roku, od podzimu do jara, a třebaže za tu dobu nedojde ve vsi k žádné skutečné vraždě, řada bytostí, lidských i zvířecích, se tu stává obětí ukrutenství druhých. Autor se sžíravou ironií líčí ambice majetnějších vrstev uvést do místního života nejnovější výdobytky civilizace a zejména okázale uspořádat vůbec první maškarní ples; na druhou stranu jeho typický vypravěč prožívá hluboký soucit se všemi přehlíženými a trpícími, s lidmi starými a odstrčenými, s chudáky, s dětmi, s ubohými týranými zvířaty. Citová sounáležitost s těmi, kdo jsou vražděni bezcitností, lhostejností a sobeckými zájmy bližních, ho pak vede k úniku do samoty, k prožitkům až mysticky halucinačních stavů, k odloučení od lidské společnosti a nakonec k odchodu ze vsi do světa, který však, jak se zdá, není o nic vlídnější.

Kritická edice rovněž obsahuje srovnání knižní verze s verzí časopiseckou a s podstatnou částí dochovaného rukopisu.

Josef Karel Šlejhar (1864–1914) se narodil ve Staré Pace do smíšeného česko-německého manželství. Otec byl zámožný tkalcovský faktor, matka pocházela z německé mlynářské rodiny. Kvůli rodinným neshodám pobýval neduživý chlapec často u babičky, mlynářky v Dolní Branné. Po absolvování pardubické reálky odešel studovat chemii na České vysoké škole technické v Praze, avšak po třech letech studia zanechal. Poté byl zaměstnán v pojišťovnictví, načas pracoval v textilním závodě svého otce a v letech 1889–90 zastával místo chemika v cukrovaru. Roku 1892 se oženil, manželství se však po několika letech rozpadlo. Poté co zkrachoval i jeho pokus hospodařit na rodinném statku v Dolní Kalné, nastoupil Šlejhar učitelskou dráhu na obchodních školách v Hradci Králové, Kolíně a v Praze, kde zůstal až do své předčasné smrti.

Literární tvorbě se začal věnovat v 80. letech 19. století. Jeho práce, ovlivněné dobovým naturalismem a symbolismem, se vyznačují zájmem o temné až kruté stránky lidského života a svébytným, expresivním jazykem. V kratších prózách, sebraných do sbírek Dojmy z přírody a společnosti (1894), Co život opomíjí (1895), Zátiší (1898), V zášeří krbu (1899), Temno (1902), Od nás (1907), Předtuchy (1909), Z chmurných obzorů (1910), Z Prahy (1910), Z krajského města (1910) a Maloměstská idyla (1911), se inspiroval osudy lidí z venkovského, později i maloměstského a pražského prostředí. Román Peklo (1905) se odehrává v cukrovaru, Lípa (1908) zachycuje rozklad venkovských hodnot, Vraždění (1910) představuje sérii krutých výjevů z podhorského života. Z rodinných zkušeností vytěžil dvojdílný román Cvrček mého krbu a Rozvrat (čas. 1912–13, kn. 2017).

Ukázka:

 V hospodě je teplo, útulno.

A světleji než jindy – za mimořádné lepší společnosti vždy se u nás rozsvícejí patentní bleskovky jako velká vymoženost naší hlavní hospody, jinde jich dosud neměli – budou sice zlobit po celou tu dobu, kouřit a zapáchat, kapat z nich vám bude do talířů petrolej, jako by to ronily po svém způsobu slzy, každou chvíli vyplanou a sazemi naplní celou místnost, pak zas musejí se stáhnouti na hodnou chvíli a je skoro tma, ale to vše nic nedělá, jsou to moderní patentní lampy a takovým se již něco odpustí.

Hospodský, velitel hasičů, mohutný svůj břich vynášející jako na pérách, je dnes samá úsluha, samý vtip, živý, pronikavý, tváře, přiměřené břichu, mu radostně planou, z očí srší jiskry veselosti – a to také příjemněji působí, než když se tváří, což mu je jinak nejobvyklejší, že každého, kdo dostaví se k němu do hospody, chce již očima vyhodit a utrhuje se jako rozezlený buldok a hodnou chvíli si vás nevšímá, čta si nějakého krváka a k tomu pobafuje mraky dýmu, až pak teprve za chvíli ještě delší, když se mu posléz uráčí, vám nalije, proloupav si vás rozezleně očima, jako proč že jste ho přišli obtěžovat. Jinak je to zcela přiměřený a ochotný hostinský, jen si ho zamilovat…

A pivo bylo poměrně dobré, vyleželé, schválně načaté – dělalo aspoň jinak na nevalnou svou přirozenost, pivovárkem sousedního velkostatku mu udělenou, co mohlo, snažíc se tak rovněž spolupůsobiti ku zdárné celkové náladě. Staromódní obrovský biliár – na moderní se naše ves dosavad nezmohla – tak mohutný jako kus Noemovy archy anebo spíše jako celá – jindy tak opuštěný a pochmurný a jakoby sobě ponechaný a dumám své starožitnosti, také dnes ožil nebývalým křepkým životem – tloukl na jeho masivních zádech kulemi a tágy kdekdo – zvláště mladší páni učitelé zkoušeli na něm své karamboly méně se jim dařící než metodické a pedagogické problémy, a zajisté stará archa ocitala se mnohdy v úžasu nad nimi. Karamboly však našeho pana učitele, co dával dnes hodinu na housle, předstihovaly všechno očekávání…

Na stěnách nalézaly se mohutné reklamní plakáty jakýchs nedostižných kol, nesoucích se nebeskou azurnou modří kams do samých hvězd. A neméně poetické a co nejbarevnější plakáty nedostižné jakés cigorky, vyráběné, toť se rozumí, s vlasteneckou obětavostí z padavčat, ohnilé řepy, kterou v cukrovarech nemohli potřebovati, ze ztuchlých řízků a polovypálených cihel – a měla tklivý název národní cigorka… pro radost každého vlastence a milovníka nedostižné kávy…

Nebylo ovšem zapomenuto na drahou nám obligátní naši národní povinnost. Bylo apelováno na obětavost přítomných. Stalo se to z ušlechtilé, vždy na stráži jsoucí intence páně Lipanovy. Jedné chvíle rozešel se s pestře nalakovanou pokladničkou, opatřenou barevným praporečkem a ústím zrovna vyzývajícím kapsu, kol stolu, v němé výmluvnosti ji každému nastrkuje. Žádný nerozpakoval se dlouho a hodil do toho aspoň po dvouhalíři jakoby v horlivém ochotném se předstihování a vlasteneckém zápalu, mnohý však zatím v duchu láteře – někdo hodil tam patrně dle zvuku knoflík a jiný kulatý plíšek; kdo? – to pan hostinský, reviduje druhý den nato vlasteneckou pokladničku, od níž měl také svůj klíček, ale bez vědomí výboru, a také v nepřítomnosti výboru a každých jiných očí to zrevidovav, nemohl zjistiti, ale strkaje hrst těch ubohých, bídných krejcárků do kapsy, odplivl si rozhořčeně, ve spravedlivé nevoli, zasyčev: „špíny“. Také se strkaly dvouhalíře do ústí politýrované skříně na stěně a za to to v ní hrálo řinčivě a hrkavě, často v půli uvízejíc docela. Gramofon jsme tou dobou u nás ještě neměli – a bylo to škoda, taková rozchraplalá, uškýtaná, drnčivá a kničivá neplecha, reprodukující brebentění šantánů a ochraptilé árie, pěkně animuje společnost, jsouc z největších vymožeností doby – a u nás jí nebylo! Avšak je už na obzoru rovněž, aby nám nic nescházelo z pokročilosti doby…