Ladislav Zívr: Deníky 1945 - 1952

Jaromír Typlt prezentoval tuto knihu 7. 12. 2023 v Nové Pace. 

Dovolujeme si uvést ukázku z Deníků našeho rodáka Ladislava Zívra:

11. ledna 1949

V květnu 1949 už budu čtyřicátníkem. To jistě není polovina života, milý Kruife, to už je mnoho překousáno z mého života. Ještě jedna třetina – jedna třetina mi zbývá – a neudělal jsem nic! Stále nabírám do sebe – kdy budu vydávat? Včer

z mnohých protoulaných v extázi. Ty dny minuly – moje toulky jsou jinak dobrodružné – toulám se pod skleněným okem mikroskopu, nahlížím v mikrokosmos, dívám se na jednobuněčné, z kterých jsem vznikl. Nesmrtelné. I já nezaniknu – jen jako individuum – moje elektrony – pozitrony nezaniknou. Vrátím se opět tam, odkud jsem vyšel.

Chalupecký – Hauková. Dva slunné zimní dny. Stopy ve sněhu. Sráz… Stopy – nemůže dál, půjdem tedy zpátky – mlčení… Převozník s intelektuálem – rozvodněná řeka… Nepřemůžeme-li přírodu natolik, kolik žádá pud sebezáchovy, pak tedy utonem i s věděním. Kdo mnoho ví o duchu, málo ví o tíze kamene a tlaku. Chalupecký – individualista, velmi vzdělaný, velmi chytrý. Někdo. Životu nerozumí, třebaže byl jím polechtán. Socialismus? Ano, ale… To není jeho obor. A můj? Jsem něco jako hrnčíř, něco jako umělec – vědec – experimentátor. Jsem zvídavý, mám rád dobrodružství – jakékoliv, třeba v mikroskopu – socialismus? Jsem subjektivista – nekolektivní – samotář, prý pro potřebu okolí – to nechci přiznat – jsem neuropat – proto jsem samotář. Vše mě unavuje – vzplanu pro ideje – hořím, bojuji, ale do druhého dne – pak chci být sám se Sluncem, s modrou oblohou, s bílými kopretinami, vlhkostí lesa – Měsícem, který mi poví, co mi neříká marx-leninismus.

Marx-leninismus? To je dobré pro lidi, pro všechny lidi, ale až jej protrpí, až jej vyobětuji – pro mne? Čtyřicet let jsem žil v kapitalistickém světě a poznamenán tím vším. Poznal jsem bídu – hlad – to byla poesie. Poznal jsem dostatek všeho – to bylo zas k smrti, nebyla to poesie. Dnes mám – zatím – chybí mi ale poezie. Liberalisticko-anarchistická svoboda, kterou nás kapitalismus infikoval.

Včera jsem dělal poesii – přišli noví političtí vůdcové – co bylo včera dobré pro mne, dnes to mohu spálit – je to prý imperialisticko-buržoasní – dobré je to, co se mně nezdá být uměním. Dělám tedy to, co potřebují oni (dostal jsem za to peníze), ale chci, aby to bylo umění poesií – peru se s tím – nezdá se zatím, že by to nebylo možné – to proto, že jsem dělník, hrnčířský dělník a komunista. Snad nás to vyvede z přílišné subjektivnosti, intimnosti. Myslím na egyptské plastiky, sloh socialistického realismu. Co dělají dnes Rusové je jen nejzápadnější realismus – akademismus, maloměšťáctví obléknuté do koketujícího hávu socialistických tendencí. Není to ani leckdy vůbec umění. Mikroskopické preparáty, to je realismus našeho těla, a zdá se mi být velmi abstraktní i kouzelný i poezií a přesto mocní tohoto světa by zhodnocení výtvarnému řekli abstrakce. Snad proto, že je třeba bojovat pro uchování života. Jen života. Dnes ve 20. století, kdy jde atomový výbuch jako smrtelný stín přes všechno. Dnes se nám může podařiti změnit konstelaci vesmíru, proti kterému jsme sotva vesmírným pozitronem. Vesmíru, který není v našich možnostech představivosti a přece my lidé dokážeme zničit tuto soustavu i sami sebe!

Hmotně jsme ovládli vesmír – nekonečno, duševním jsme jen trpaslíci ze zahrádky pana souseda mířící hliněnou puškou na kopretinu. Sláva, ať žijí lidé, kteří rozbijí konstelaci hvězd! Améba to nedokáže, protože nedokáže ani zemřít. Zničíme nesmrtelnost améby.

Gross dělá socialistický realismus a věří tomu, že to je on! Pro mne to je to, co dělal, ale špatně. Surrealismus se může dělat až do zániku vesmíru a nic z toho nevzejde jiného, je to poetická onanie.

To, co děláme dnes na schůzích, je výborné a věřím, protože nejsem dost vzdělaný a snad právě proto dobře, v uskutečnění těchto ideálů. Chalupecký v to nevěří, je příliš vzdělaný a není dělník. Co na nás na umělcích chtějí je idiotina. To proto, že jsou dogmatisté a fanatici. Však si to sežerou sami svým osobním štěstím. Říkají, že osobní štěstí je štěstí kolektivní, že myslíme sobecky – individualisticky, ale chemie ženské buňky i nebo mužské, je veliký rozdíl. Chemie jejich myšlení (to je mocných) je na povrchu. Dialektický materialismus není, myslíme-li o duchu a jeho individualistických projevech.

Duševno a hmota jedno jest!

Výborně. A přece se každé individuum třese pod útlakem materialistického kolektivu. Snad jen čtyřicetiletý duch vychovaný ve všech kličkách kapitalistického řádu. „Přešaltovat“ prosím, pánové, do tohoto století. Nemožno? Pak tedy revolverovou tečku za životem minulého století.

Jesenine, všichni Jeseninové, i ty, zlatá křídlovko Rudého náměstí, Majakovský Vladimíre.

Jdu do schůzí – denně – každý večer, ať ti nezbude ani chvilka, abys poznal zákony vesmíru a všeho dění na tomto světě, třebaže jsi tu jen jako jepice a pak zemři, jak ti libo – třeba blb! Lepší je však smrt, starý dekadente! Nemohu a nesmím být já – to je smrt! Jsem my! Poslušný – hodný dostanu najíst – chyba jen, že to jídlo – je jed!

O Silvestru nastalo mlčení a rozkol, když jsem řekl, že je velmi pohodlné rozdělit si výtvarnou činnost pod stůl a nad stůl. Nesouhlasím ani s Mirečkem ani s Chalupeckým. Vždyť jsme experimentovali podle západu epigonsky a teď (slovy Grossovými), když máme začít opravdu experimentovat v dané skutečnosti bez jakýchkoliv předloh, cítíme se snad být vyřízeni?

To všechno, co se dnes děje, musí přinést novou formu i obsah do umění a my – my Čechové jsme k tomu nejpovolanější ze všech slovanských národů.