Už zase skáču přes kaluže-Marshall, Alan

Autobiografický román australského spisovatele Alana Marshalla Už zase skáču přes kaluže je dospělým čtenářům dobře znám. Nejen díky povinné školní četbě, ale určitě i díky nezapomenutelnému filmovému zpracování Karlem Kachyňou, kde se v roli malého chlapce bojujícího s dětskou obrnou poprvé představil herec Vladimír Dlouhý. Kniha o překonávání handicapu a síle odhodlání po delší době opět vychází a může tak oslovit novou generaci malých čtenářů.

Původní román se, na rozdíl od Kachyňovy filmové adaptace, odehrává na australském venkově na začátku 20. století, kdy nemoc zvaná dětská obrna nebyla ještě dostatečně prozkoumána a její léčba byla ještě v plenkách. Ale malý Alan svou situaci odmítá přijmout jako něco neměnného, ani na chvilku neuvažuje nad tím, že by jeho fyzický handicap měl být trvalý a že už by nikdy neměl chodit. Právě naopak, celou knihou prostupuje jeho odhodlání se s nemocí vypořádat a s pomocí milující maminky a otce, který si pro syna představoval úplně jiné dětství, se postavit zpátky na vlastní nohy. Nezlomná Alanova vůle se ukáže být silnější než jeho nemoc, Alan nebere ohledy na berle či vozík a snaží se ze všech sil vyrovnat se zdravým dětem, v lovu divokých králíků, v namáhavých výletech do australské buše a někdy i v klukovské pranici. Chce totiž být stejně dobrým krotitelem divokých koní jako jeho otec a v jejich sedle skákat přes kaluže, jako by žádná dětská obrna nikdy neexistovala. 

Film Karla Kachyni – který se mimochodem Alanu Marshallovi velice líbil – není jedinou spojnicí naší země s tímto románem. Autor se o tehdejší Československo zajímal i z toho důvodu, že po vynálezu vakcíny proti této chorobě v 50. letech 20. století bylo Československo první zemí na světě, kde se díky očkování podařilo dětskou obrnu zcela vymýtit.

Ukázka:

Udivilo mě, s jakým ohromením se na mě dívaly sestřičky, když mě našly ležet v trávě. Nechápal jsem, nač hned volají vrchní sestru, proč ten shluk nad mou postelí, ani tu směs strachu a zlosti, kterou jsem vycítil z jejich otázek. Znovu a znovu jsem jim opakoval: „Převrhl jsem se, protože jsem si chtěl podat bonbony,“ a když ze mě vrchní sestra páčila odpověď: „Ale proč? Proč jsi nezavolal některou ošetřovatelku?“, odpověděl jsem: „Chtěl jsem si je podat sám.“

„Já tě nechápu,“ řekla vrchní sestra dotčeně.

Až jsem se divil, že to nechápe. Tatínek by mi jistě porozuměl. Když jsem se mu svěřil, zeptal se mě: „Tos nemohl nějak z vozíkuslézt a nepřevrátit ho?“

„Ne,“ odpověděl jsem mu. „Víš, já se nemohl opřít nohama.“„Ach tak,“ řekl a potom dodal: „Ale aspoň ses k nim dostal. Já bych taky ošetřovatelku nevolal. Určitě by ti je podala, ale to už by nebylo ono.“

„Ne, to už by nebylo ono,“ řekl jsem a v té chvíli jsem měl tatínka ještě radši než kdy jindy.

„Ale ne aby sis příště ublížil,“ varoval mě. „Dávej na sebe pozor. Už se nikdy nepřevracej kvůli cukroví. Nestojí za to. Převracej se jen kvůli důležitějším věcem – jako je oheň nebo něco takového. Byl bych ti nějaké cukroví přinesl, ale jsem na tom tenhle týden bledě.“

„Já už tenhle týden stejně nemám na cukroví chuť,“ řekl jsem mu, abych ho utěšil.

Po téhle události jsem si ještě několik týdnů nemohl vyjet s vozíkem ani na verandu, aby mě někdo nehlídal jako ostříž. Jednou za mnou přišel doktor a v rukou nesl dvě berle.

„Tady máš přední nohy,“ řekl mi. „Myslíš, že se na nich naučíš chodit? Pojď, zkusíme to.“

„Ty jsou doopravdy a vážně moje?“ zeptal jsem se ho.

„Ano,“ odpověděl mi, „doopravdy a vážně…“

Seděl jsem tehdy na vozíku v zahradě a doktor mě zavezl na trávu pod doubky.

„Tohle je pěkné místečko. Zkusíme to tu.“

Vrchní sestra a některé ošetřovatelky se vyšly podívat na mou první procházku o berlích a seskupily se kolem nás. Doktor mě vzal pod paží, vyzvedl mě z vozíku a podržel mě proti sobě. Předtím ještě podal berle vrchní sestře a ta mi je vsunula pod paže. Doktor mě pak postavil, až jsem spočíval celou svou vahou na opěradlech berlí.

„Půjde ti to?“ zeptal se mě.

„Ne,“ řekl jsem. Najednou jsem ztratil jistotu. „Ještě ne. Ale za chviličku už to bude dobré.“

„Nic si z toho nedělej, když ti to hned napoprvé nepůjde,“ poučoval mě doktor. „Chodit ještě raději nezkoušej. Stačí, když budeš stát. Já tě držím. Nemůžeš upadnout.“

Má pravá noha, které jsem říkal „špatná noha“, byla úplně ochromená a bezmocně mi visela od boku, věc z kůže a kostí, zjizvená a znetvořená. Levé noze jsem říkal „dobrá noha“. Ta byla chromá jen částečně a mohl jsem se na ni postavit. Celé týdny jsem ji už zkoušel, když jsem sedával na kraji postele.

Jak se mi zkřivila páteř, ohýbal jsem se znatelně doleva, ale na berlích se mi záda alespoň na chvíli napřímila a vestoje jsem vypadal větší než vsedě.

Břišní svaly jsem měl částečně ochrnuté, ale hruď a paže zůstaly nedotčené. V příštích letech jsem si odvykl přikládat svým nohám jakoukoli důležitost. Dovedly mě rozzlobit, ale někdy se mi zdálo, že žijí jakýmsi vlastním smutným životem, s nímž nemám nic společného, a bylo mi jich líto. Mou pýchou byly paže a hruď a ty se mi časem vyvinuly nepoměrně k ostatnímu tělu.

Chvilku jsem nejistě stál a díval se dopředu, kde bylo pár kroků ode mě vidět v trávě vyšlapané místečko. Dostanu se tam, říkal jsem si a vyčkával, protože jsem přesně nevěděl, které svaly povolat na pomoc. Cítil jsem, jak mě berle tlačí pod paží, a uvědomoval jsem si, že chci-li ujít aspoň kousek, musím je posunovat dopředu a přenést alespoň na chvilku váhu svého těla na „dobrou nohu“.

Doktor mě pustil, ale držel mi ruce těsně u těla, aby mě zachytil, kdybych padal.

Pozvedl jsem berle a těžce jsem jimi hodil vpřed, až se mi ramena vymrštila náhlým úderem, jak jsem celou svou vahou opět dopadl na jejich opěradla. Vymrštil jsem nohy dopředu a pravá noha se mi táhla po zemi jako zlomené křídlo. Zastavil jsem se, hluboce jsem dýchal a díval se na kousek holé půdy před sebou.

„Výborně!“ zvolal doktor, když jsem udělal první krok. „A teď ještě jednou.“

Opakoval jsem znovu všechny pohyby a pak ještě třikrát, až jsem se celý rozbolavělý zastavil na kousku holé půdy. Ale byl jsem šťastný. Ušel jsem sám několik kroků!

„Pro dnešek to stačí,“ řekl doktor. „Sedni si zase na vozík. Zítra to můžeš zkusit znovu.“

Za několik týdnů jsem už obešel zahradu, a třebaže jsem několikrát upadl, nabyl jsem sebedůvěry. Začal jsem se dokonce cvičit ve skocích z verandy a sledoval jsem, jak daleko doskočím od čáry vyznačené na cestičce.

Alan Marshall (1902 - 1984) byl australský spisovatel, publicista, cestovatel a folklorista. V roce 1908 onemocněl dětskou obrnou a od té doby byl nucen používat berle. Od roku 1922 do roku 1933 pracoval jako úředník, v této době se začal zajímat o psaní. Měl svůj vztah i k Československu, neboť si od roku 1965 dopisoval s Boženou Foltýnovou, která mu napsala, protože ji zaujala jeho kniha. Roku 1972 dokonce přijel do Prahy, kde se s ní osobně setkal.